Zatímco v lednu žáci vystupují se svou básní “jen” před paní učitelkou a spolužáky ve třídě, brzy poté přichází školní kolo, kde nejodvážnější recitátoři stanou před pedagogy školy i všemi jejími žáky. Porota pak vybere vítěze a z nich také ty, kteří budou školu reprezentovat v obvodním kole soutěže “Dětská scéna” v Třinci. Nejinak tomu bylo i letos.

Ve středu 11. února jsem si brzy ráno před školou vyzvedla skupinku zamlklých, nervózních dětí, abychom se společně vydali jsme autobusem. Při přesunu ze zastávky do třineckého Domu dětí a mládeže nám vítr vháněl slzy do očí a snažil se pocuchat nám upravené účesy, ale my jsme kráčeli dál a pokoušeli se na tu hravost počasí reagovat alespoň nejistými úsměvy na tvářích a dodávali jsme si vzájemně odvahu. Dohodli jsme se, že ať už to dnes dopadne jakkoliv, i kdybychom zapomněli text, prostě si tento den zkusíme plnými doušky užít.

Jsme tady, prohlížíme si krásné prostory DDM, kabáty a bundy už visí v šatně, my stojíme frontu k prezentaci, kde si každý účastník losuje lísteček s pořadovým číslem. Slyším: “Jů, já jsem 34,” a říkám si, jestli s takovou vůbec můžeme stihnout zpáteční autobus.... Vcházíme do sálu, sedáme společně do řady s volnými židlemi a rozpačitě koukáme po ostatních. Na svačinu teď nikdo nemá chuť, ale aspoň se napijeme, jdeme se upravit na toaletu a čekáme. Do sálu přichází pořadatelka a prosí všechny učitele, aby jí pomohli v roli porotců. Kvůli značnému množství účinkujících se starší žáci čtvrtých a pátých ročníků přemisťují do jiných prostor DDM, a tak na sebe s našimi děvčaty stačíme jen mrknout a už jsou pryč. Když sedím u kulatého stolu plného pedagogů z jiných škol, domlouváme se, kdo bude v porotě pro kterou skupinu a dostáváme podklady, honí se mi hlavou, co teď asi dělají mí svěřenci? Sice tam zůstali k dohledu dospěláci, ale nikoho z nich neznají…

Při návratu do sálu, kde zůstala početnější skupina mladších žáků, mi ze svých míst mávají Rózi, Dan i Viky. Od stolu porotců pak na ně sotva vidím, ale i to mi stačí, abych na ně byla hrdá. Zatímco jiní těžko vydrží v klidu, šoupou židličkami, baví se mezi sebou, žáci naší střítežské základky by mohli dostat diplom za “vzorného posluchače”. 

Když pak přichází jejich chvíle, podle toho, jaké číslo si vylosovali, recitují tak, že se za své výkony vůbec nemusejí stydět. V porovnání s konkurencí a těmi nejlepšími jsou jejich přednesy někdy trochu tiché, jindy méně výrazné a sebevědomé, ale nikdo nezapomněl text a každý porazil svůj strach a trému, takže vlastně vítězí i oni.

Velmi milé je zjištění, jak děti samy uznávají, že slyšely mnohem lepší vystoupení. Přijímají to, že nevyhráli, s pokorou, tleskají vítězům a celou cestu si pak vzrušeně vykládají, jak na ně zapůsobila vystoupení konkurentů a že to byl vlastně skvělý zážitek. Díky kapesnému od rodičů si jdeme před návratem do školy obalit nervy zákuskem. Jsme spokojení, na tvářích úsměvy zkrášlené šlehačkou a čokoládovým knírkem. Zvládli jsme to a užili si krásné dopoledne.

Mgr. Šárka Kučerová